Když miminko nevykoukne na svět...

Ten okamžik, kdy žena zjistí, že v ní roste nový život přináší mnoho emocí – radost, očekávání a
štěstí v očích nejbližších. Začíná plánování krásné budoucnosti děťátka. Ale může se stát, že se
sny a plány během krátké chvíle rozplynou.

Příběh Patrície

Patricie si moc přála miminko a po pár měsících snažení zjistila, že je těhotná. S nadšeným
partnerem začali miminku kupovat oblečení a plánovat si nový život s malým tvorečkem. Ale
uplynulo pouhých osm týdnů a vývoj plodu se zastavil. „V sedmém týdnu těhotenství jsme byli
na ultrazvuku a všechno bylo v pořádku. Jenže pak jsme se dozvěděli, že v 8 týdnech se naše
děťátko přestalo vyvíjet,“ vzpomíná na těžké chvíle. Jednalo se o takzvaný zamlklý potrat, který
se nepozná tak jednoznačně. Krvácení ho většinou neprovází. Maximálně zeslábnou příznaky
typické pro první trimestr – ranní nevolnosti nebo napětí v prsou. Gynekoložka Patrícii řekla o
třech možnostech, jak dostat mrtvý plod z těla. První variantou bylo setrvat až tělo plod samo
vypudí. Dalšími možnostmi bylo urychlení pomocí léků nebo skrze kyretáž, což je invazivní
chirurgický zákrok. Patrícia se rozhodla pro první variantu, nechat celý proces na přírodě. A
opravdu. Po několika týdnech si tělo samo poradilo. Možná se Patriciino rozhodnutí může zdát
morbidní, ale jak sama vysvětluje: „Tento proces byl pro mě cestou, jak se se smutnou událostí
vyrovnat.“

Příběh Diany 

Naopak Dina neměla na výběr. Během šesti let prodělala šest potratů. A ke dvěma z nich došlo po
dokončeném 30. týdnu těhotenství. Když se to stalo poprvé, ultrazvuk najednou nezaznamenal
srdeční ozvy. Tenkrát čekala chlapečka a byla už ve 32. týdnu těhotenství.
Tato ztráta samozřejmě velmi zasáhla Dinin život, ale to nejhorší mělo ještě přijít. „Při prvním
potratu jsem truchlila nejdéle. Nebyla jsem schopna si obléknout nic barevného a chodila jsem
jako tělo bez duše.“ S dalšími potraty se Dina vyrovnala snáz. Podruhé totiž čekala dvojčata a
vícečetná těhotenství jsou rizikovější, takže radši nic neplánovala ani neočekávala. Po několika
letech znovu otěhotněla, tentokrát to byla holčička. Vše probíhalo hladce, ale Dina se nemohla
zbavit vnitřního strachu. Měsíce ubíhaly a všechna vyšetření byla v normálu. Pak přišlo
ultrazvukové vyšetření ve 34. týdnu těhotenství a slova, která by žádná nastávající maminka
neměla slyšet: „Je to stejné jako minule, nemáme srdeční ozvy,“ řekl jí lékař. Dina vzpomíná, že
tenkrát to pro ni bylo opravdu těžké. Ztráta holčičky se na její psychice podepsala silněji než
kterákoli z těch předchozích. Svůj podíl na tom měl i fakt, že si na vyšetření vzala s sebou svou
desetiletou dceru.

Psychologové vysvětlují, že ztráta nenarozeného dítěte je stejná jako kterákoli jiná ztráta blízkého
člověka. To znamená, že je s ní spojeno i období truchlení. Ale v případě potratu jde i o další
ztráty, nastávající rodiče přichází o své sny, očekávání a jakékoli plány do budoucna. Proto je
důležité mít spolehlivou oporu při všech fázích truchlení. V první fázi přichází šok a zmatek.
Člověk se snaží zpracovat všechny informace a mnozí z nás jsou natolik pohlceni všemi
intenzivními a bolestnými emocemi, že mají tendenci si kolem sebe vytvářet různé ochranné
bariéry. Tuto fázi označujeme jako popření. Poté pravděpodobně nastane proces, který umožní
procítit bolest. Uvědomit si ztrátu v celém rozsahu. Je to období konfrontace a šoku ze
skutečnosti, které pomáhá překonat ztrátu a může dokonce vést k osobnostnímu růstu. U ženy,
které přišly o nenarozené dítě, probíhá truchlení ve dvou fázích – oplakávají ztrátu dítěte i svou
roli budoucí matky. Sebeobviňování takových žen je bohužel velmi častým jevem.
Gynekoložka ujišťovala Patrícii od začátku, že potrat není její vina. Ale u Diny byla situace
složitější. Poté, co přišla o dítě ve 34. týdnu těhotenství, pustila se do vyšetřování, proč se tak
stalo. Absolvovala mnoho vyšetření, a když byla téměř v koncích, dozvěděla se konečně verdikt:
„Hladina reaktivních proteinů je u vás pod normálem a to způsobilo trombózu u dětí i
v placentě,“ vysvětlil Dinin lékař. To bylo pro ženu zlomové zjištění. Díky němu, a speciální
terapii, další těhotenství konečně vyšlo a narodila se jí zdravá dcerka. Dina si prošla skutečným
peklem, ale díky své obrovské síle a touze dokázala něco, co se zdálo být už nemožné. Nikdy
nevyhledala pomoc psychologa a se situací se dokázala vypořádat sama. Naopak Patrícia po
vypuzení mrtvého plodu vyhledala pomoc u své gynekoložky a dalších zdravotníků, kteří jí byli
během truchlení nablízku. Navíc v minulosti chodila na terapie, a to jí pomohlo být se situací
smířenější. Také její partner prožíval těžké období: „I on truchlil, svým vlastním způsobem.
Procházeli jsme společně různými fázemi a neustále jsme spolu mluvili. Byli jsme jeden pro
druhého bezpečným přístavem a vlastně nás to ještě víc sblížilo. K tomu někdy nedochází a páry
se rozpadnou, ale my jsme si dovolili prožít své pocity,“ vzpomíná Patrície. Dinin partnerreagoval
jinak. Uzavřel se svým pocitům, a to mělo negativní dopad na jejich vztah. Jediný okamžik, kdy
dal najevo emoce, bylo když došlo k vypuzení plodu: „Všimla jsem si, že byl zamlklejší a bez
nálady. Ale moc o tom se mnou nemluvil,“ říká Dina.

Psychologové vysvětlují, že se často přehlížejí dopady ztráty nenarozeného dítěte na otce. Je
pravda, že tělesnou proměnou prochází žena, ale i manžel nebo partner pociťuje ztrátu na
emocionální úrovni. Ve většině případů se stane to, co se stalo Dininu partnerovi – nechá si pocity
pro sebe, doutnají v něm a nikdy se s problémem účinně nevypořádá. To může mít následky,
které se projeví i na fyzické úrovni. Cítí se unavenější, stěžují si na bolest, nezvládají vykonávat
práci, snadno ztrácejí koncentraci a jsou podrážděnější. Často se stává, že žena se se situací srovná
ve chvíli, když si muž konečně ztrátu připustí a začne truchlit. Proto je tak důležité být si
vzájemnou oporou nebo umět vyhledat pomoc vyškolených odborníků.