Digitální osamělost a deprese

Woman holding her baby son while text messaging on smart phone

Když nás dokonalé životy jiných neinspirují, ale naopak deprimují.

Víte při pohledu na Vaše fotografie, které jste dala na Instagram s perfektně tvarovaným tělem (v tělocvičně, za kterou neplatíte), kde jste upravená jak ze salónu krásy (jehož jste partnerem), kde máte opálené tělo ze skvělé karibské dovolené (placené cestovní kanceláří) a máte na sobě bikiny, které sotva něco zakrývají, ale za to stojí polovinu mé výplaty (a vy jste je dostala zadarmo), tak tyto fotografie mě rozhodně nenakopnou k tomu, abych se stala lepším člověkem. Nebudí ve mně potřebu zvednout se z vyhřáté postele v šest hodin ráno a jít v dešti běhat do parku. Neinspirují mě ke vstávání o hodinu dřív, abych si udělala ty báječné palačinky, které vy pro fotografování dokonalé snídaně naskládáte pěkně na sebe (a ozdobíte jahodami – kam na ně celý rok chodíte?), a které každý den sdílíte – s filtrem, pod kterým se zdá, že u vás stále svítí letní slunce. Ani ty obrázky ukazující vaše dobře vyrýsované bříško a zadeček, mě nedonutí přestat se sedavým gaučovým životem, a odolat chuti vyprázdnit kyblík s popcornem (samozřejmě sladkým) při sledování romantické televizní komedie o mladých lidech a love-story, jakou já asi nikdy nezažiju. Když o tom tak mluvím, ten váš život, který je sem tam k vidění ve vašich instagramových storíčkách, s přítelem s pečlivě rozcuchanými vousy, pekáčem buchet, který mu sám jen tak nevznikl, ale vypadá, jako by o něj nikdy na světě nemusel pečovat a měl ho odjakživa, tak ten mě vždycky přiměje podívat se na mého manžela, jak sedí vedle mě, drží si velký kyblík popcornu a pomyslím si: „No, tohle je holt můj život.“ Radši o tom nechci ani přemýšlet a tyto myšlenky pustím k vodě. Každý jsme nějaký….A já mám teď chuť na zmrzlinu.

Studie z roku 2018 (https://guilfordjournals.com/doi/pdf/10.1521/jscp.2018.37.10.751) realizovaná na Univerzitě v Pensylvánii ve Spojených státech, došla k závěru, že příliš mnoho času tráveného na sociálních médiích je skutečně příčinou rostoucího pocitu osamělosti a depresí. Tito lidé jsou více nešťastní, frustrovaní a přemáhaný pocitem existenční prázdnoty. Tato studie srovnávala u zúčastněných úroveň pocitu osamělost v týdnu, kdy mohli volně využívat sociální sítě, a ve třech týdnech, kdy jim byl přístup k Instagramu, Facebooku a Snapchatu omezen na 10 minut za den. Výsledky byly pozoruhodné: „Zjistili jsme, že zkrácení času stráveného na sociálních médiích vede ke zřetelnému úbytku pocitu osamělosti a deprese“ řekla jedna z autorek studie, Melissa Hunt. „Jedna publikovaná práce o sociálních sítích naznačuje, že tendence tohoto jevu je opravdu významná. Když sledujeme životy jiných, zvláště na Instagramu, snadno se začneme domnívat, že každý má mnohem lepší a zajímavější život než my,“ dodala Melissa Hunt.

Mother working from home with baby looking stressed

To je jen jeden negativní aspekt zvyšující se závislosti na sociálních sítích, který v současnosti zažíváme. Během let si každý z nás vytvoří komunity přátel a příznivců, které v nás vytvářejí falešný dojem vytváření vztahů s lidmi – reálnými lidmi a přáteli, kteří jsou od nás vzdálení jen jednu zprávu. Jenomže necítíme skutečný důvod poslat jim zprávu. Stejně tak i ti ostatní lidé nám žádné zprávy neposílají. Ty tisíce virtuálních přátelství se kdesi vznášejí a nikdy se nezhmotní v přímý kontakt. Přesto nám Facebook či Instagram ukazují, že všichni vedou zajímavý život. Jako ta tichá dívenka ze střední, která je dnes velkou marketingovou ředitelkou, nebo někdejší usmolený stážista od nás z práce, který založil start-up, ve kterým je dnes generálním ředitelem (skutečně nebo jenom jako? na tom už nesejde). Nebo moje nejlepší kamarádka – žije šťastně, dobře se vdala a vypadá to, že tráví čas zkoušením nejlepších svačinek. Jenom my máme život smutný a nic zajímavého k pochlubení. Jenom my zůstáváme vzadu, sami.

Klinická psycholožka Dina Guerreiro říká, že „virtuálním spojením s jinými vzniká v lidech iluze sblížení a sounáležitosti, dojem, že opravdu mají přátele“. Jenomže „tato iluze v sobě nese obrovské nebezpečí“. „Mnozí lidé se snaží žít podle chování a norem životů, které sledují online. Většina příspěvků zobrazuje spíše pozitivní než negativní situace. Většinou jde o životní okamžiky, které jsou zjevně skvělé a ukazují, že trávíme život na skvělých místech a nosíme pěkné oblečení,“ dodává Dina Guerreiro a dodává, že tyto situace jsou zcela obvyklé na stránkách „digitálních influencerů“. Důsledky toho se ovšem jeví jako velmi negativní, protože „vytvářejí dojem, že jiní lidé vedou lepší a šťastnější život“. To vede lidi neodvratně k pocitu ošizenosti a neúspěšnosti, vytváří „pocit frustrace, slábnoucí sebeúcty a osamělosti“, říká Dina Guerreiro.

Mother holding baby and multi-tasking in kitchen

Nesmíme zaměňovat dva odlišné koncepty: osamělost se sebeláskou a touha po samotě. Životy těch, kdo zažívají potěšení ze samoty jsou tak trvale ovlivňovány všemi těmi informacemi z televize, rádia, internetu a sociálních sítí, které přicházejí pořád a ze všech stran. A je stále naléhavější poznat, kdy je třeba se zastavit, začít dělat něco jiného, najít si svůj vnitřní klid, který se lidem podaří nalézt jen ve chvílích, které si vyhradí pouze pro sebe. V těchto lidech však nevzniká pocit osamělosti. U nich jde, jak Dina Guerreiro uvádí, o touhu po samotě, po které toužíme ve chvílích, které si necháváme pro sebe, abychom zůstali sami sebou, ve chvílích, které věnujeme sebereflexi a sebeuvědomění. Klinická psycholožka tedy rozlišuje samotu žádoucí od forem, které znamenají pro člověka problém a stále víc ovlivňují současnou společnost. „Rozdíl v emocích snadno pochopíme z formulace: být sám není totéž jako být osamělý“.

Problém však nemá zřejmé řešení. Nestačí říct lidem, aby svůj reálný život nesrovnávali s tím, co vidí na sociálních médiích, protože každý ví, že sociální média dovolují komukoliv prezentovat téměř cokoliv, co může být od pravdy daleko.

Je lidskou přirozeností snažit se dosáhnout štěstí a naplnění života. Pokud nás svět sociálních médií vede nežádoucím směrem, tedy k negativním pocitům, bude jen otázkou času, kdy si to uvědomíme a začneme se i my pohybovat opačným směrem. Vše záleží jen na nás, jak se ke světu sociálních médií postavíme my sami.